Rezervace Green Life je přechodným domovem pro kriticky ohrožené orangutany sumaterské a většina dobrovolníků, kteří se stali součástí dobrovolnických programů, je viděla divoké a svobodné v přirozeném prostředí. Není však orangutan jako orangutan. Když máte možnost pozorovat v divoké přírodě dominantního samce orangutana v nejlepší formě, tak pochopíte, jak slabý je člověk tvor. Nám se to podařilo 20. ledna 2016 a zážitek to byl neuvěřitelný a nezapomenutelný.

Nejdříve se objevili, odpoledne 19. ledna, dvě orangutaní samice, na hranici rezervace Green Life a Siamang Hill. Pozorovali jsme je dalekohledy a fotografové s teleobjektivy cvakali jeden záběr za druhým. Jenže to ještě nikdo netušil, co bude následovat. Hned druhého rána jsem vyrazil se čtyřmi dobrovolníky (Karel, Verča, Martin, Jana) do terénu ke zrajícímu fikusu v sedle mezi národním parkem a rezervací Green Life. Zpočátku se objevilo jen několik pralesních veverek a pak na protilehlém svahu tlupa hulmanů. Pomalu jsme se přesunovali na Siamang Hill a objevili zrající obrovský mangovník, na kterém se nám ukázala velká pralesní veverka ratufa. Stoupali jsme na vrchol a já se rozhodoval, kudy se vrátíme do tábora na snídani. Zvítězila myšlenka, která nás svedla na pralesní hřeben, na kterém jsme nebyli více než rok. Sestupovali jsme po kluzkém terénu z kopce a opatrně našlapovali, abychom neplašili zvířata. Bylo nádherné slunné ráno a tajemný prales prosvětlovalo ostré slunce. Zaregistroval jsem pohyb v koruně velkého stromu, který se posléze ukázal jako právě zrající fikus obsypaný plody. Onen výrazný pohyb v koruně patřil ohromnému samci orangutana. Nikdy před tím jsem většího neviděl.

Mocné bicepsy pod dlouhými rezavými chlupy, kulaté lícní límce s úzce posazenýma pichlavýma očima a obrovské tělo s vypouklým břichem plným pralesních plodů. Byli jsme radostí bez sebe. Martin s Verčou fotografovali jako o život a mě mrzelo, že není s námi Zuzka, která právě chystala v táboře snídani, aniž by tušila, jakou krásu jen několik stovek metrů nad táborem prožíváme.

 

Po návratu do tábora jsme se s ostatními dobrovolníky podělili o zážitky a já jim slíbil, že v pozdním odpoledni vyrazím se zbytkem na onen magický kopec nad Green Life. Po obědě Zuzka s Karlem a Verčou opustili Green Life a vydali se zpět do Tygřího domu. Ve čtyři odpoledne jsme se vydali zpět na Siamang Hill, tentokrát s Petrem, Jardou, Marií, Christianem a Michalem, abychom zkusili ještě jednou štěstí. Obešli jsme hřbet se zrajícím fikusem, protilehlým hřebenem a opět pomalu stoupali na vrchol Siamang Hill. Tentokrát nás orangutaní samice upozornila na svou přítomnost již na vrcholu kopce a my se ji snažili vyfotografovat.

Zatímco se část týmu kochala při pohledu na krásnou orangutanku ukrytou v koruně stromu, tak já s Petrem Coubal pokračoval dolů po hřbetu ke zralému fikusu. Jen jsme zbytek skupiny upozornili, kudy se mají vydat, až se rozloučí se s rezavou samicí. Po chvíli jsme zpozorovali ohromného samce na stejném stromě jako ráno, jak se cpe zralými sladkými plody. Já měl Zuzčin fotoaparát s teleobjektivem a tak jsme s Petrem fotili jako o život. Odpolední slunce nám přálo a orangutan byl excelentní. Jenže to jsme netušili, co bude následovat.

Poté co nás uviděl, tak nejevil žádný velký zájem o naši přítomnost, jenže jak začala druhá orangutaní samice vřískat a rozčilovat se, tak se samec rozhodl, že učiní naší přítomnosti přítrž. Opustil fikus a vydal se za samicí, jenže mezi ním a jí jsme stáli na hřbetu my, navíc pěkně roztažení, poněvadž k nám již dorazila i Marie s Christianem a nad nimi seděl ve svahu ještě Jarda a úplně na vrcholu kopce zapomenutý Michal. Evidentně jsme mu zavazeli a dával nám najevo, že se mu vůbec nelíbíme. Čekal jsem ještě na Jardu s Michalem, které jsem neviděl, ale přitom jsem již cítil, že jsme tam přesčas. Bylo třeba zuřícímu dominantnímu orangutana ustoupit, abychom nenarušili jeho výsadní pozici v jeho teritoriu. Jenže dva pánové stále nikde.

Nakonec se samec rozhodl pro nečekaný tah. Nejdříve se doslova přeplazil přes vodorovné větve ve výšce asi 10 metrů nad námi a pak objevil velký suchý strom, který se rozhodl na nás hodit. Začal jej rozkývávat a nad námi se začínaly ozývat nebezpečné praskavé zvuky lámajícího se kmene mrtvého stromu. Při prvním velkém křupnutí jsme se rozhodli ohromnému samci ustoupit, poněvadž byl skutečně rozzuřený a byl rozhodnutý na nás strom hodit. Vydali jsme se dolů po vrcholu pralesního hřebenu a doufali, že naši dva nezvěstní orangutana obcházejí, poněvadž nám Marie sdělila, že se vraceli stejnou cestou, co jsme přišli. Nebylo zbytí a pokračovali jsme se do tábora s neuvěřitelným zážitkem v srdci a mysli.

Po návratu do tábora jsem vzal vysílačku a připravoval se jít chlapům naproti, poněvadž se začínalo šeřit a slunce zapadlo za pralesní hory národního parku. Než jsem se nachystal, tak se objevil Jarda a asi 10 minut po něm zbloudilý Michal. Jarda nám ještě sdělil, že náš král orangutan strom nakonec zlomil a vyvrátil, ale ten se zachytil do vidlice stromu sousedního. Po našem odchodu se orangutan uvelebil ve větvích a spokojeně oddychoval po královském představení, které na jeho dvě samice muselo udělat pořádný dojem.

Jeho vláda nad pralesem nebyla zpochybněna a on mohl dál nerušeně obhajovat své rozsáhlé pralesní království. V dalších dnech jsme dali orangutanům klid a vrátili se na Siamang Hill až 24. ledna, ale to již byl fikus bez plodů a orangutani byli pryč. V našich srdcích však tento zážitek s orangutaním králem zůstane navždy a navíc se s vámi můžeme podělit o podařené fotografie.